To jsem se jednou takhle brzy ráno chystal na obchodní jednání. Otevírám dveře ze svého bytu a chystám se vyjít, když najednou se na mě svalí soused, který se pravděpodobně rozhodl střežit mou a manželčinu bezpečnost a vzal na sebe úlohu trochu nezvyklého security guarda. Kdybych svého souseda pana Vopršálka vůbec neznal, pravděpodobně bych reagoval jinak. Naštěstí ho poznávám, a proto povídám: „Sousede, včera jste pil, co?“ Soused Vopršálek celý rozespalý, ještě s kocovinou a pravděpodobně též v šoku, co od něho takhle po ránu, sakra, chci, odvětí: „Jste snad jasnovidec?“ V duchu si říkám: „Copak neví, že spí na chodbě, trumbera…?“ ale zadržuji smích a chápavě ze sebe vykoktám: „To ne…Ale už byste mohl jít spát k sobě.“
Vopršálek celý nesvůj škytne a povyskočí: „Víte sousede, nám se včera narodila vnučka a já to byl tak trochu s kamarády oslavit“, říká omluvně a ve vzduchu je cítit rumový opar. „Manželka je s dcerou v porodnici a já asi ztratil klíče…“, vysvětluje nezvyklou situaci*.*
„Tak to gratuluji, sousede! Proč jste nezazvonil na nás? Nechali bychom vás u nás přespat“, říkám mu a vzpomínám na to, když se nám narodila vnučka Adélka. Tenkrát jsem dopadl ještě hůř než tenhle Vopršálek. Už je to pět let zpátky, ale pamatuji si to, jako by to bylo včera. Ustlal jsem si totiž v hospodě - přímo pod stolem. Když mě našla číšnice, zavolala záchytku. Asi si umíte představit, jaký jsem měl návrat domů. Když se to dozvěděla manželka Bětka, dostal jsem měsíc zaracha. Následující dva měsíce poté jsem „dobrovolně“ jezdil na chatu sekat trávník, abych se vyhnul posměškům celé rodiny.
„Však sousede, bydlíte v tomhle domě už 10 let, nikdy s váma nebyl problém, když budete příště potřebovat pomoc, stačí zazvonit. Od čeho jsme sousedé?“ povídám mu a ujišťuji ho, že nemám v plánu dělat zle. Proč taky? Jsme jen lidé a každý z nás má občas nějaký ten úlet, hlavní je se sousedy dobře vycházet. To mi věřte. To je pak bydlení, byť v bytovce, hned o něčem jiném.
„Už musím letět do práce, pane Vopršálek, ale až se vrátím, zvu vás na domácí pálenku, co máme se ženou od známých z Moravy“, směji se.
Vopršálek pozdvihne obočí, zezelená, suše polkne a říká: „Díky, sousede, ale až jindy…jinak já jsem Franta.“
„Tak jindy, sousede! Marcel, těší mě“, třeseme si rukama a oba se smějeme jako pominutí.
„Díky sousede! Máte to u mě!“ říká Fanda a drbe se na zátylku, když v tom mu z kapsy vypadne kulové eso, kterého pravděpodobně omylem odcizil z hospody, kde byl slavit.
„Fando, až se dáš do kupy, tak si dáme partičku, co říkáš?“ napadne mě. Karty ty já moc rád.
Fandovi se rozzáří oči, pomalu se vybarví z bledo-zelena do bledo-červena a povídá: „Moc rád, Marceli, ty taky rád mariáš?“
No a takhle to nějak začalo. Už je to dva roky zpátky, ale s Fandou Vopršálkem a sousedem Pepou Punčochářem, se kterým mě též pojí vtipná historka ohledně našeho seznámení (ale o tom až příště), dodnes vzpomínáme u pravidelných mariášových partiček na to, jak jsme v sobě našli nejen fungující sousedy, co si pomáhají a respektují, ale hlavně spřízněné „mariášovské“ duše, kterých je dnes málo.
Marcel K.
Když jsme mladí a zdraví a nastěhujeme se do krásného bytu ve třetím patře bez výtahu, nenapadne nás, že jednou může nastat situace, kdy se ocitneme v pasti, odříznuti od zbytku světa. Schody se stávají nečekaným problémem.
Děsíte se přeplněného sklepa? Připravili jsme pro vás několik tipů, jak se strachu postavit a zorganizovat svůj sklep jednou provždy.
Máte platnou smlouvu na pojištění nemovitosti? Děláte jistě dobře, protože případné škody pro vás mohou být likvidační. Jako klíčové se ale ukazuje, abyste tuto smlouvu dostatečně často aktualizovali a uváděli co nejpřesnější hodnotu pojišťované nemovitosti. Jen tak se vyhnete nepříjemnému zklamání při likvidaci škody.