Když o bydlení ve „svém“ rozhodoval pořadník

Bydlet dnes ve svém je poměrně snadné. Stačí si vybrat nemovitost odpovídající výši příjmu, mít něco málo našetřeno a zbytek vyřešit hypotečním úvěrem, který vám banka schválí doslova během pár dnů. Kdybyste něco takového vyprávěli před rokem 1989, všichni by jednotně kroutili hlavou. Jenže i za socialismu se nějak bydlelo. Jak? Čtěte dál a vzpomínejte s námi. A nepřestávejte ani vy, kteří jste tuhle dobu nezažili. Protože tentokrát budete hlavou kroutit vy.

Když o bydlení ve „svém“ rozhodoval pořadník

Asi je třeba potřeba začít tím, že vlastnit byt nebylo před rokem 1989 možné. Mohli jste třeba mít po rodičích dům, to ano – ale nebylo to bez rizika: do rozlehlejší pražské vily vám národní výbor (což byl takový socialistický obecní úřad) klidně nasadil povinného nájemníka. Nebo jste mohli vlastnit družstevní podíl, kolektivní vlastnictví se pěstovalo – a na výstavbu družstevního bytu pak opravdu bylo možné nějakou půjčku dostat. Nicméně zůstaňme u obyčejných bytů, v obyčejných městských domech, a udělejme si malý exkurz do doby, do které byste se určitě nechtěli vracet. Byla to totiž skoro doba temna, doba bez hypoték.

Nabídka a poptávka

Přestože na přelomu 40. a 50. let minulého století byl soukromý bytový fond znárodněn a soukromé vlastnictví nahradilo to společenské, tedy především státní, neznamená to, že by lidé na bydlení rezignovali. Naopak. „Dobře bydlet“ bylo i za hlubokého socialismu pro většinu lidí jednou z priorit. Soudobou terminologií, poptávka po bytech tedy byla za minulého režimu stejná jako dnes. A existovala dokonce i nabídka - stát (obce a dokonce i podniky a instituce) disponoval mnoha tisíci byty. Jenže tyhle dvě veličiny, na jejichž základě se dnes utváří cena, nabídka a poptávka, neměly šanci se potkat. Mezi nimi totiž stály úřady, zejména všem tehdy dobře známé OPBH (čti „ópébéhá, obvodní podniky bytového hospodářství), pořadníky na dekrety a … vyšší zájmy.

Jako ve vlastním

Vyjdeme-li z toho, že se byty za socialismu nekupovaly, je jasné, že většina národa byli nájemníci. Nicméně ke „svým“ nájemním bytům se přesto chovali jako k vlastním. Když si totiž někdo počkal pár let, až na něj přijde na OPBH dle pořadníku řada (což se ale vůbec nemuselo stát), a dostal dekret, mohl si být skoro jistý, že v tom bytě bude nadosmrti. A když si to pohlídá, budou tam i jeho děti. Nájmy ve státních bytech byly relativně nízké a na ulici vás v socialistickém Československu nikdo vystěhovat nemohl. A tak si lidé byty na své náklady přestavovali a zvelebovali – ale jejich péče většinou končila zevnitř u jejich dveří. Chodba, jiné společné prostory a celý dům - to už ne, to přece bylo státní…

A přece se kupovalo…

Přednostní právo na byt měly rodiny s více dětmi, či osoby, které zastávaly významné pozice ve veřejném životě – ty samozřejmě i mimo pořadník. „Zkratku“ bylo možné udělat i v případě, že jste znali správné lidi na správných místech a dokázali je přiměřeně motivovat. De facto jste si takhle mohli byt i koupit, i když z hlediska právního váš samozřejmě nebyl. Existovalo ale i pár cest, jak přelstít pořadníky, aniž byste se nutně museli stát korupčníkem systému. Čímž je řečeno, že jste nemuseli strkat obálku do kapsy socialistického státního úředníka - ale peníze jste potřebovali tak jako tak. Černý trh s byty poměrně slušně prosperoval.

Tak například: mohli jste se dohodnout s někým, kdo měl v úmyslu svůj byt opustit (kvůli sňatku, nebo že se stěhoval ke svému příteli/přítelkyni, nebo zvolil život někde na venkově). S touto osobou bylo třeba žít po nějaký čas ve společné domácnosti. To většinou nešlo jen papírově – přehlásit si trvalý pobyt nestačilo. Agilní úředníci totiž po obdržení žádosti o převod dekretu k užívání bytu zjišťovali, zda tam žádající osoba opravdu delší čas pobývala.

Kulový blesk

Faktem je, že za socialismu byt prostě nikdo neopouštěl „jen tak“, přinejmenším ne zaživa. Buď ho „prodal“, nebo vyměnil, nebo přenechal někomu z rodiny. Na samostatný článek by vydaly směny bytů. Samozřejmě že ve finále musely výměnu bytů posvětit příslušné orgány a instituce, ale celá operace byla jinak v režii zájemců o stěhování, a to včetně neoficiálního finančního vyrovnání. Inzerátů typu „vyměním 2+1 v Horních Počernicích za garsonku v Praze 1“ bylo v tehdejších novinách a časopisech dost. Těm, koho zajímá, co takové bytové směny, do kterých se zapojilo více domácností, obnášely, doporučujeme starý český film Kulový blesk.

Stěhování za bydlením

Poměrně rozšířený byl tehdy institut podnikových bytů. Řada mladých lidí zejména po dokončení školy také volila zaměstnavatele podle toho, zda jim k dané pozici nabídnul bydlení (rozuměj nájemní byt). To se týkalo především velkých průmyslových podniků. Kategorií sama o sobě byli příslušníci tehdejší Československé lidové armády (vojáci) a Sboru národní bezpečnosti (policie). Preferované složky společnosti vždy měly právo na rychlejší vyřešení problému s bydlením a na lepší bydlení vůbec.


Mohlo by vás zajímat

Schodolezy vám pomohou překonat bariéry

Schodolezy vám pomohou překonat bariéry

Když jsme mladí a zdraví a nastěhujeme se do krásného bytu ve třetím patře bez výtahu, nenapadne nás, že jednou může nastat situace, kdy se ocitneme v pasti, odříznuti od zbytku světa. Schody se stávají nečekaným problémem.