aby se vám dobře žilo

aby se vám dobře žilo

Sladká Neapol a okolí (1)

Krásné počasí vybízí k výletům. Pojdťe se s námi podívat do Neapole.

Je konec března a nás před neapolským letištěm vítá rozzářená obloha a vlídných dvacet stupňů. Atmosféra se zdá o trochu klidnější než o Vánocích, přesto ale zdejší městský organismus dynamicky tepe životem. Tentokrát bez diskuzí vynecháváme snahu ušetřit a míříme přímo k zastávce Alibusu. U řidiče poslušně platíme 5 euro (130 Kč) za jízdenku na 4 km vzdálené Garibaldiho náměstí. Aby nás její cena tolik nebolela, jde o jízdní doklad přestupní a platí 90 min. Pro srovnání – identická cesta taxíkem, který se prodírá stejně ucpanou ulicí jako bus, vyjde na 25 euro (650 Kč).

Chvíle napětí před vstupem do metra! A skutečně, turniket nás pouští dál, můžeme směle pokračovat v cestě za ubytováním. Do stanice Garibaldi vede snad pět nebo šest pater eskalátorů, v každém směru dva sety, takže vstup je skutečným futuristickým zážitkem, jak vystřiženým z obrazů Mauritse Eschera, jehož výstava právě probíhá v neapolském Paláci umění. Nekonečné chodby, systémy schodišť a elevátorů jsou obecně výrazným rysem neapolského metra.

Je hodně zvláštní být na stejném místě v tak krátké době a nemůžeme se ubránit pocitu, že se vracíme k něčemu důvěrně známému. Nelze jinak, než zajet metrem na Vanvitelli a na Piazza Fuga si dát kafe v Bar Centrale, který je vtělen přímo do stanice lanovky (funicolare centrale). Zde jsme se v prosinci s Neapolí loučili a tak je na místě se s ní opět přivítat. Ve většině barů a kaváren je zachován princip „paní pokladní“, takže platíte u někoho jiného, než dostáváte. Někomu to může připadat jako přílišný luxus, nebo zdržování, ale v permanentním náporu zákazníků, který je všudypřítomný (v těsné a úzké Neapoli žije přes 3 miliony lidí) se tento způsob jeví jako opodstatněný. S neutuchajícím obdivem sledujeme tempo a grácii, s jakými jsou lidé za pultem schopni naplnit potřeby svých zákazníků. Inspirativní!

(Castellamare di Stabia)

Ulice jsou plné jako vždy a my po kávě vyrážíme směrem k „domovu“. Tentokrát bydlíme v polorozpadlém domě, v typické úzké a tmavé uličce, s vlajícím prádlem a zvláštním vůní, jakých tu jsou tisíce. Ubytování jsme záměrně zvolili v blízkosti raritní ulice Via Pasquale Scura. Je to úzká ulička, která jako rovná čára protíná historické centrum Neapole. Byt je ovšem po rekonstrukci, s mnoha designovými prvky, jejichž funkčnost je však často diskutabilní. Ze sprchového koutu protéká voda na zem a chybí odkládací prostory na věci. Jinak je ale v Tespi House velmi příjemný pobyt a dvě noci zde strávené se vyznačují hlubokým a dlouhým spánkem, který jsem si už dlouho neužil.

Odpoledne a večer trávíme procházkou po starých známých místech a užíváme si sluníčka. V úzkých, tmavých ulicích se ho ale moc zažít nedá, proto míříme na volnější prostranství v zahradě kláštera Monastera di Santa Chiara. Pak následuje posezení u vína na zahrádce na Piazza Bellini. I sem nakonec dorazí „prodejce“ drobných potřeb z afrického kontinentu. Prodavačů zapalovačů nebo papírových kapesníků je Neapol plná a ve skutečnosti nic neprodávají, ale živí se žebráním. Využívají k tomu veškeré myslitelné hraní na city. Takový byznysmen vám nejdřív srdečně podá ruku (manipulace), popřeje krásný den a hodně štěstí a nezapomene symbolicky poklepat na srdce (manipulace), zeptá se, odkud jste (což ho ve skutečnosti vůbec nezajímá), protože potřebuje říct, že je z Ghany/Nigérie/Súdánu. A že má hlad (manipulace) a pomohlo by mu pár drobných na jídlo. Po prvním odmítnutí se nevzdává a opakuje svůj teskný původ a potřebu jíst (manipulace). Odmítnout se s ním podělit o své kapesné a nemít u toho pocit provinění je mistrovskou zkouškou odolnosti a asertivity!

(Vesuv z Vico Equense)

Všímáme si však jiné zajímavosti. Nevím, jak na severu, ale na jihu rozhodně ztrátou solidarity netrpí. Snad je to dáno jejich po generace zažívanou chudobou, snad náboženským přesvědčením nebo se neapolané prostě jen řídí heslem: „žij a nech žít“. Metrem prochází rumunský harmonikář a mě překvapuje velké množství lidí, kteří jsou ochotni sáhnout do peněženky. Žebrající prodavač zapalovačů s klidem obchází všechny stoly v restauraci a nikdo z obsluhy ho nevyhazuje. Stejně tak saxofonista, či písničkář, kteří chodí po svých štacích a personál baru nebo pizzerie je nejenže nevyrazí, ale ještě jim na dobu vystoupení vypne rádio. Žij a nech žít, aneb v Itálii se prostě neřeší prkotiny, ze kterých by u nás byly kauzy.

Mimochodem GDPR! Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů platí v Itálii úplně stejně jako u nás. Akorát s tím rozdílem, že v tuzemsku se z toho jako vždy vytvořila úřednická modla a totem české připodělanosti. V Itálii GDPR nikoho nezajímá! Ani v jednom hotelu jsme nepodepisovali souhlas se zpracováním osobních údajů, ani jednou za oba pobyty jsme nebyli vyzváni k souhlasu s pořízením kopie dokladu totožnosti. Nic. Žij a nech žít.

Od vánoc máme turistické resty. Vesuv je stále zavřený kvůli zvýšené seismické činnosti, proto míříme do městečka Castellamare di Stabia, odkud vede lanovka na Monte Faito (1131 m). Desítky metrů dlouhé fronty na pokladnách a totálně narvané nástupiště nás nenechává na pochybách, že cesta nebude příliš komfortní. I když většina turistů míří do Pompejí, ani poté se vlak nijak zvlášť neuvolňuje. Je krásná neděle a Italové prostě vyrazili ven z města. Když se po hodinové tlačenici ve stoje konečně dostaneme na vzduch, dozvídáme se, že lanovka zahajuje provoz od 1. dubna, což je zítra. Výlet vzhůru nám prostě není souzen!

(Vesuv z Vico Equense)

Kupujeme si již tradičně pizzu u stařičké pekařky v rodinném podniku kousek od železniční stanice a následuje procházka po přímořském korzu. Pak krátce vystoupáme k středověkému hradu z 9. století, který je ale veřejnosti nepřístupný a funguje jen jako příležitostný prostor pro konání večírků a svateb. Je nádherně a ulice jsou narvané místními. Pořád tu funguje důraz na módu, a když se jde „mezi lidi“, každý pečlivě váží, co na sebe, ženy, muži i ti. My se snažíme z ruchu uniknout, a proto jdeme na nádraží s rozhodnutím, že pojedeme tím směrem, který vlak přijede dřív. Rozhodnutí se ukazuje jako šťastné. Už za pár minut přijíždí vlak směrem na Sorrento a my záhy poznáváme další přímořské letovisko - Vico Equense. Nádherně nudné a ospalé, ale s pěknou oblázkovou pláží. Konečně relax! Unavené nohy noříme do vln a zmožená záda do horizontální polohy. Je tu jen pár dalších plážovníků, někdo se dokonce koupe. Opalujeme se. Takhle si představuju konec března!

(foto:redakce, úvodní foto: Neapol hlavní nádraží)

Fotografie ke článku

Komentáře ke článku

Další články v sekci

Město

Příhlásit se

Zaregistrovat

Služby

Společenstva

Nabídka realit

Magazín

Nábytek

Lokality