aby se vám dobře žilo

aby se vám dobře žilo

Vidět Neapol a … (1)

Jestliže toužíte po klidné dovolené plné tichého rozjímání a usebrání, třeba u mořských vln, v žádném případě nejezděte do Neapole! Nikdy! Nejde jen o to, že Italové jsou od přirozena hluční, emocionální a nadměrečně komunikativní, ale že husté osídlení a vnitřní dispozice starobylého města často prostě nedovolí byť projít ulicí. Zvlášť večer, kdy jsou hlavní třídy města (třeba Via Chiaia, Via Toledo) naprosto ucpané lidmi a ujít pár metrů vyžaduje výraznou časovou rezervu. V postranních úzkých uličkách pak zase čelíte neustálému ataku skútrů a mopedů, které se mezi chodci proplétají s centimetrovými odstupy. Ale o řidičských dovednostech Neapolanů až později.

Přílet

Je neděle, 23. prosince, krátce po poledni a my vycházíme z letištní haly do příjemné 17° teploty, ale totálního chaosu. Dát 5 euro za jízdenku do Alibusu, který jezdí na trase Letiště – centrum (s. Garibaldi) – přístav, se nám zdá příliš a proto sázíme na místní autobusovou dopravu. Prodíráme se troubícími auty, divoce parkujícími, kde se dá a je nám jasné, že středoevropská ukázněnost zůstala kdesi na letištní ploše. Nástupiště autobusové linky, která má jet do centra, je osiřelé, jízdní řády strhané, zastávka je zatarasena zaparkovanými auty. Tudy asi dlouho už nic nejelo. Vydáváme se tedy dál směrem do centra pěšky, s tím, že aspoň poznáme Neapol na vlastní pěst.

A skutečně. Šouráme se rozpadlými chodníky plnými odpadků všeho druhu, od běžných papírů a obalů, po zničené sedačky, autodíly a hadry. Křižovatky jsou v obležení černochů, kteří využívají červené k mytí oken nebo prodeji čehokoli, co prodat jde. Ani další zastávky, které míjíme, nejeví známky života. Vytřískaná skla přístřešků, strhané jízdní řády a přecpané koše. Orientální návyk velí prostě si na jednu stanici stoupnout a počkat, ale vizuální indicie příliš mnoho nadějí na odvoz nedávají. Nakonec ale přece jen nějaký autobus jede a po počátečních rozpacích nám několik metrů za zastávkou zastavuje. Jdu dopředu koupit lístky. Řidič mi je prodává, aniž by přerušil jízdu, stíhá i vyndat drobné centy z malé taštičky. Za prodej u řidiče je příplatek 0,30 eur.  

Přijíždíme do centra a je vidět, že tady žádná pravidla neplatí. Parkuje se ve dvou až třech řadách od chodníku, mezi tím se proplétají skútry, na nichž si upravení mládenci vezou ještě upravenější slečny, pro autobus zbývají často jen centimetry. Neustále se troubí, zastavuje a manévruje. Když se dostaneme na konečnou, připadáme si čistě jako v Číně, nikoliv ve státě Evropské unie. Ale jsme turisti, čeká nás dovolená a proto tenhle všechen mumraj a chaos vnímáme jako super adrenalinový zážitek. Nic, co by nás mělo pobuřovat nebo rozčilovat.

Veřejná doprava

Neapolská veřejná doprava je komplikovaná a nepřehledná. Nejsem si jistý, že jsme projevili dostatečnou snahu ji porozumět, spíše jsme to vzdali hned na začátku, kdy jsme v metru dlouze studovali trasy metra, až jsme pak zjistili, že zatím existují jen na papíře (Trasa 6). Nebo podle oficiálních plánků zavřené stanice na fungující Trase 1, které pak ve finále vůbec zavřené nebyly. Funkční je teda Trasa 1 a Trasa 2, ale každou provozuje jiný dopravce. Trasa 1 a čtyři neapolské lanovky spadají pod ANM, Trasa 2 pak pod železnici. Vedle Trasy 2 fungují ještě paralelní trati (úzkokolejky), po kterých jezdí přepravce Circumvesuviana, což je zážitek sám o sobě, o tom později. Tím naše snaha o pochopení dopravy končí, autobusům se dále už vyhýbáme, tramvaje byly postupně zrušeny, takže po nich zůstaly jen koleje.

Stanice metra se vyznačují obrovskými podzemními prostory, kterými se vinou chodby, eskalátory a zase chodby. Některé jsou zařazeny v projektu Umělecké stanice a jsou vyzdobeny soudobými výtvarnými projekty. Na nástupištích vyřvávají monitory s reklamami, metro nejezdí tak často jako v Praze a je dost narvané. Někteří Italové si nedělají násilí se zákazem kouření a často je k vidění pasažér pokuřující přímo na nástupišti. Metro ale i tak patří k rychlému a poměrně pohodlnému způsobu přepravy. Jednotlivá jízdenka vyjde na 1,10 eur, přestupní 1,60 eur (platnost 90 minut). Dá se také koupit celodenní jízdenka za 3,50 eur („giornaliero“) – ovšem pozor, neplatí 24h od označení jako u nás, ale jen do půlnoci toho dne. Na celodenní jízdenku zakoupenou v 15:28 se tak snažíme dostat druhý den dopoledne do lanovky, nemilosrdný turniket nás však odmítá (právem!) vpustit. Nakonec nám otevře dozorce stanice a o platnost lístku se vůbec nestará. Prostě Itálie, i chaos má svá pozitiva.  

Bydlíme na Via Chiaia a lanovka se nám k výletům hodí skoro pořád. V Neapoli jsou čtyři lanovky, my využíváme jen dvě. Jsou podobné té na Petřín, jezdí celkem často, po deseti minutách. Ze zastávky Augusteo do zastávky Piazza Fuga, se dostáváme do příjemné, vzdušné čtvrti, kde mizí sevření úzkého a neprůchodného centra. Procházkou dorazíme k bývalé pevnosti Castel Sant´Elmo, kde se za 5 eur dočkáme úchvatného výhledu na celou Neapol. Vše podtrhuje teplé a slunečné počasí, neotřelý vánoční zážitek.

Soukromá doprava

Italové mají pověst řidičů, kteří nerespektují žádná pravidla a na křižovatce má přednost ten, který je tam dřív. Na první pohled by se zdálo, že jsou to nerváci, kteří věčně troubí a snaží se svými auty narvat všude, kde je to jen možné. Naše zkušenosti nabízejí úplně jiný pohled. Neapolané si sice dělají, co chtějí, prodírají se svými omlácenými, malými auty nemyslitelnými uličkami a věčně troubí. Na druhou stranu jsou neustále ve střehu, dávají pozor a většinou netroubí z nervozity, ale aby upozornili tu chodce, tu mopedistu, vedle kterých se těsně prodírají, že prostě jen jedou. Příčinou neustávajícího vytrubování tak nejsou vyteklé nervy řidiče jako u nás, ale preventivní snaha zabránit nehodě. Italové jsou maximálně soustředěni na jízdu, mají přehled a jsou zvyklí okamžitě reagovat. Přejít rušnou ulici s nekončícím proudem aut často nejde jinak, než že tam s jistou rozhodností jednoduše vlezete. Všichni přibrzdí a nechají vás jít.

Když se v Neapoli projdete ulicí zaparkovaných aut, devět z deseti bude otřískaných, odřených, potlučených nebo promáčklých. Je to úplně normální a nikdo se z toho nehroutí. Osobně tamní řidiče obdivuju, jak dokážou parkovat na centimetry, navíc v těch nejpodivnějších místech – například přímo na vjezdu do garáží z kopce dolů parkuje v řadě za sebou pět aut. Marně přemýšlím, jak to dělají, když třeba čtvrté v pořadí chce vyjet ven. Při řízení mi přijdou ohleduplní a empatičtí. To je nakonec i obecný rys jejich povahy – odhadnout situaci a rychle reagovat. 

Fotografie ke článku

Komentáře ke článku

  • Smazaný uživatel 25. 1. 2019, 16:15

    Nechtěla by jste otravovat někde jinde????????????????????????,

Další články v sekci

Město

Příhlásit se

Zaregistrovat

Služby

Společenstva

Nabídka realit

Magazín

Nábytek

Lokality