aby se vám dobře žilo

aby se vám dobře žilo

Na cestách – slovenské lázně (2)

Ráno si chvíli myslíme, že se nám z našeho příjemného, útulného bytečku v Apartmánech Vlnka nebude chtít, ale osud míní jinak. Zbylé ubytovací kapacity totiž večer do posledního místa obsadili Češi a hned od rána jsou prostě všude. Uřvaní, rozcapení, bezohlední, jako vždy. Postupně se rozloží na balkony, terasy, do zahradních křesílek, prostě všude a mají pocit, že jsou jediní, kdo má dovolenou. Dochází nám, že je nejvyšší čas vypadnout a že další noc, kterou jsme si původně chtěli přidat, v této sestavě už nedáme.

No tak konečně bychom mohli dát ty lázně! Balíme a odjíždíme do Sklených Teplic. Jde o komorní lázeňské zařízení, které nabízí na malé ploše řadu lázeňských atrakcí. Mezi nejoblíbenější patří Lázeňský dům Marie Terezie se dvěma bazény s termální vodou o teplotě 37°C a 39°C. My jsme si však vybrali lázeňský unikát – jeskynní koupel v termální vodě o teplotě 42°C. Jeskyně je plněna vápenitým a hořčíkovým pramenem napřímo a nijak se neupravuje. Procedura, která se skládá z 20 minutového pobytu ve vodě a 20 minutového odpočinku stojí 6,50 € (169 Kč). Nástup na proceduru je každou půl hodinu. Záměrně volím nástup, protože všechno zařízení i přístup personálu více připomíná zdravotnické zařízení a nemocnici, než welness pohodičku. Sestřičky v bílém, pokyny, cedulky, šipky, zákazy a příkazy. Cítíme se víc jak pacienti, ale holt jsme široko daleko jediní zdraví.

Koupání v jeskyni je naprostá paráda. Chvíli si na vodu musíme zvyknout, ale atmosféra je úžasná. Voda vytéká ze stěny a tvoří obří kulatý krápník. První minuty jsou opojné, ale jak se postupně těla začnou ohřívat a těžknout, opadne i euforie. Srdce pumpuje, krev proudí a organismus postupuje k útlumu. Za dalších pár minut se mi už dělá špatně, horké vody je příliš. Odcházím se zchladit vědrem ledové vody, což je další mimořádný zážitek, který ještě několikrát zopakuji. Následně jsme uloženi do jiné části jeskyně, kde svítí svíčky a hraje hudba a upadáme do jakéhosi mezistavu, ze kterého doslova procitáme až po nějakých 15 minutách. Na denní světlo už vycházíme jako znovuzrození, stálo to za to!

Odjíždíme do Banské Štiavnice, bývalého horního města, známého těžbou zlata a stříbra. Charakterem výstavních domů je hodně podobné Kutné Hoře, figuruje na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Nás nijak zvlášť neoslovuje, navíc se v ulicích prohánějí nejnovější Ferrari, Mustangy a bavoráky a skoro to vypadá, že nějaké ty zlaté doly jsou ještě pořád otevřené. Nebo ten turismus tak vynáší? Pizza za 5,40 € (140 Kč) v pizzerii Penzionu Kachelman fakt není dobrá. Náš dojem z města nenapraví ani Banka lásky, kde za 12 € vstupného lze absolvovat blíže nespecifikovanou 45 minutovou prohlídku v „epicentru lásky“. Jak to v praxi vypadá a co se vlastně pod bombastickými hesly skrývá, zkoumat nehodláme. Snad někdy příště.

(Čajka v oblakoch, Bojnice)

O mnoho lépe si v našich očích vede Bojnice, kam po mnoha kilometrech strastiplné cesty po místních rozflákaných silnicích zcela vyčerpáni nakonec dorazíme. Bojnický zámek si pamatuju ještě z dob školy v přírodě a jen těžko chápu, že už je to nejmíň 33 let, co jsem jeho typickou kulatou siluetu viděl naposledy. Opět svádíme boj s časem, slunce zapadá a my míříme na kopec nad Bojnicí, na vyhlídkovou věž Čajka v oblakoch. Když vyfuníme až k pokladně, s úlevou zjišťujeme, že je otevřeno až do 21h. Pak zaplatíme drsných 8 € (208 Kč) za každého a můžeme šplhat dál. Na vyhlídku se jde po dřevěné konstrukci s velmi příjemným stoupáním, které musí vyhovovat i těm největším lenochům. My však po rampách klušeme jak magoři, protože chceme stihnout západ slunce a hrajeme o každou vteřinu.

(Západ slunce, Čajka v oblakoch, Bojnice, 28.9.2018, 18:17)

Naše vítězství není nijak zvlášť přesvědčivé, ale malý kousek slunečního kotouče nahoře nakonec opravdu stihneme zachytit. Výhled je tady opravdu úchvatný.  Fascinující je zejména zámek tyčící se nad nevzhlednými konturami prievidzských sídlišť. Tobogán je dnes zavřený, ale za příplatek 1€ se obyčejně sklouznout dolů dá. My si jdeme do obřího lázeňského komplexu prohlédnout architektonicky velmi zajímavý hotel Baník (Ivan Matúšik 1967-1975). Pak přichází hlad a s ním pátrání po bojnickém náměstí. Nakonec zakotvíme v Aleji Bojnice, sic jsme opět v cenách kolem 7 € (182 Kč) za jídlo. Nicméně jde o podnik stylový, s vyhlášenou kuchyní a moc jsme si pochutnali.

Na programu už je jen noční příjezd do Trenčianských Teplic, kde nacházíme útočiště ve Vile Carpe Diem. Do stylu a příjemnosti apartmánu v Piešťanech to má daleko, ale pořád lepší, než někde ve stanu. Jde o rodinný podnik a majitel, recepční, účetní a kuchař v jedné osobě se velmi snaží dát svým hostům to nejlepší. Důkazem je parádní snídaně, jejímž pomyslným vrcholem je domácí štrůdl, který vlastnoručně zavinul právě pan majitel. Dojem kazí jen české osazenstvo, kterého je plný hotel a které při společném stolování neustále potvrzuje, že se Češi ve společnosti prostě neumějí chovat. Jednak stále nevědí, co je to pozdrav, druhak mají pocit, že jsou všude sami a každý tedy musí sdílet jejich snídaňový osud. Třeťak mají pocit, že svou nejistotu a buranství zamaskují žoviálností, což ve výsledku působí zcela opačně.  

No a jsme v lázních, takže jdeme! Venku je poměrně větrno, asi 12°C, ale svítí sluníčko. Míříme k venkovnímu bazénu Grand, otevírají v 10h. Vstupné je 5 €/hodinu (130 Kč). Voda ve velkém bazénu má 29°C, v malém kulatém 34°C. Dispozice bazénu není příliš vhodná pro kondiční plavání, je to spíš jen o rekreačním a léčebném pobytu, jak to zřejmě vyhovuje většině pacientů. S brýlemi a sportovním stylem plavání tak působím trochu exoticky, a když úspěšně s heroickým nasazením pokořím protiproud a doplavu navzdory vodnímu živlu na začátek kruhu, dostane se mi uznání i od místního plavčíka. Prý to tady už dlouho takhle neviděl. Vzduch je pořád dost studený a tak je lepší naložit se vířivky, která má přece jen příjemnější teplotu. Bazén je po celkové rekonstrukci, ale zázemí, šatny a toalety působí jak na poliklinice ze 70.let. Člověk si tu připadá spíš jak pacient, než klient.

(Trenčianské Teplice, nádraží)

Trenčianské Teplice působí celkově příjemně, i když tam kromě několika hotelů a lázeňských domů vlastně nic není. Na druhou stranu je zde celá řada funkcionalistických staveb od předních českých architektů (např. Jaroslav Krejcar  - sanatorium Machnáč, Bohuslav Fuchs – koupaliště Zelená Žába). Raritou jsou orientální lázně Hammam. Vtipné je také nádraží, které dnes slouží jen sezónním spojům a kde se jednoduše čas zastavil. Od června do září tu soukromý dopravce o víkendech provozuje Trenčínskou tramvaj do Trenčianské Teplé (6km). Jízdné je 0,70 € a tramvaj se dá objednat i pro soukromé účely. V průběhu roku se konají příležitostné jízdy, například Mikulášská, velikonoční nebo za vysvědčení.

(foto: kupelezelenazaba.sk)

Na oběd míříme do vyhlášeného prvorepublikového areálu Zelená žaba. Objekt se podařilo s příspěvkem EU ve výši 1,5 mil € (39 mil Kč) kompletně zrekonstruovat a v roce 2015 opět otevřít, přičemž výsledek byl oceněn řadou odborných cen. V letošním roce areál s 33m bazénem, vyhlídkovou restaurací a saunovým světem vyhrál ocenění Stavba století. Při pohledu z terasy, kde se cpeme výborným obědem, je vidět, že se při opravě pracovalo s každým detailem. Myslím, že i Karel Čapek, který do města jezdil za svým otcem a napsal zde část svého díla (R.U.R., Továrna na absolutno, Loupežník), by byl spokojený. Pro zvědavce dodávám, že jsme měli Kuřecí stehenní řízek na bylinkách, rýže, 6,80 € (177 Kč) a Vegetariánský burger, 5,90 € (154 Kč).

(Vegetariánský burger, Zelená žaba)

Skvělým jídlem náš slovenský lázeňský pobyt končí. Najezdili jsme tady zhruba 1100 km a dojmy jsou pozitivní, i když často rozpačité. Důležité je, že lidé byli bez výjimky příjemní a srdeční a to je asi ta největší deviza. Ono to slovenské „nech sa páči“ je prostě o trochu víc, než jen české lakonické „prosím“. Je v tom obsaženo přání, aby druhému bylo dobře, aby byl spokojený, a to v českých podmínkách permanentní destruktivní závisti chybí naprosto fatálně. Takže „hej, nam sa páčilo“ a příště zase přijedeme.

(foto:redakce)

Fotografie ke článku

Komentáře ke článku

Další články v sekci

Město

Příhlásit se

Zaregistrovat

Služby

Společenstva

Nabídka realit

Magazín

Nábytek

Lokality